int(1)

Zaujalo nás...

NAŠE AKT. POZICE

 do 27.11.2022

klikni na modrý odkaz níže pro plné funkce nutný účet u GOOGLE a přihlášení

smile

Tady jsme dnes 

a toto vidíme okolo nás



2021

Dlouho, předlouho jsem do Deníčku nenapsala ani čárku, ale docela slušně se realizuji v Cestopisu. Uznávám, spousta mých úvah patří spíše sem, protože s cestováním moje různé myšlenky nemají nic společného. Hlavně co se týká angažování různých lidí v různých zájmových skupinách a nově, kdo a čím se nechá očkovat a jestli jezdit za hranice všedních dnů a tím pádem nakazit cestovatele, a nejen ty doma anebo se upíchnout v Čechách a cestovat po Čechách, zkrátka, hodně se společnost rozdělila na ty, kteří jsou ovce, jsou zodpovědný, nejsou ovce anebo naopak nejsou zodpovědný. Je v tom hokej a co člověk to názor. Osobně se domnívám, že je to každého věc, jestli se nenechá očkovat a poveze se na proočkovanosti ostatních, kteří mu tím pádem uvolní místo v nemocnici, zkrátka, je to hodně složitá otázka a plně chápu lidi, kteří se už ze zásady očkovat nenechají, ale to bych se pouštěla na tenký led, a to rozhodně nechci.

Za pár měsíců načneme sedmý rok našeho putování podél Evropského mořského pobřeží. Přesně 1. prosince jsme před sedmi lety vyjeli na naší desetiletou pouť po Evropě, a tak nějak jsme vůbec netušili co nás čeká. Dneska, po více jak šesti letech mohu říct, skvělé, paráda. Letos jsme měli asi největší krizi, to, když nám v zimě více jak dva měsíce propršelo téměř v kuse. Bylo to příšerný a já to snášela velmi těžce. Nicméně, krizi se podařilo překonat, ale nebylo to lehké. Hlavně já jsem měla bebíčko na dušičce, které tam leželo jako velký balvan, černý mrak, který se nechtěl rozplynout. Tady bych asi ráda zmínila slova naší báječné přítelkyně Alenky „plány jsou od toho, aby se měnily“. Samozřejmě, jedná se o naplánovanou cestu, kdy jeden člen posádky by to zabalil a jel do tepla a sluníčka a druhý se zuby nehty drží naplánované trasy. Co z toho, že jeden je nešťastný a z cesty nemá absolutně nic a cesta se stává utrpením? Jistě, uznávám, že nemá cenu lítat po Evropě jako splašený kůň a jezdit jenom tam kde je hezky. Uznávám, že někdy je počasí tak špatné, že holt lépe už bylo. Uznávám, že někdy se musí ústrky matky přírody vydržet, protože jinak to nejde. Nicméně všeho s mírou a když vidíme v předpovědi, že se počasí nelepší a nebude ani v dlouhodobé předpovědi lepšit, tak se osobně domnívám, že nemá cenu se v oblasti zdržovat, zvláště když vidím, že o několik stovek kilometrů dál je počasí diametrálně odlišné, že kus pod námi, na jihu chodí lidi v šortkách a tričkách a my nemůžeme ani vystrčit nos z auta, tak pak je na zamyšlenou proč tady vlastně jsme, co tu děláme? Naštěstí se k nám připojili přátelé, Alenka se Zdendou, a hned bylo lépe. Přeci jenom mohla jsem si Alence poplakat na ramínku, postěžovat, a to se to pak lépe snáší. Nicméně, jak jsem říkala, byl tu nad námi velký těžký mrak nepochopení, nezájmu, arogance, lhostejnosti a já nevím čeho všeho a ten mě tížil příšerně. Měla jsem Zdendovi velice za zlé, že mě nechal tak dlouho trápit, že moje prosby o odjezd neslyšel. Vždy měl pro mě jen spoustu logických argumentů, proč v té příšerné cestě pokračovat. Došla jsem tak daleko, že jsem cestování vyloženě nenáviděla a jediná moje myšlenka byla, jak se odsud dostat, jak odjet, jak se vrátit. Byli jsme opět v další vlně korony a letiště v severním Španělsku byly zavřené a široko daleko kolem nás žádné letiště odkud bych se mohla vrátit nebylo. Dneska bych celou situaci řešila jinak. Muselo uběhnout několik měsíců, abych Zdendovi sdělila, že takto už cestovat nechci a nikdy nebudu. Na cestě jsme dva lidé, kteří jedou v jednom autě, kteří v tom autě žijí, radují se z každého nového dne, těší se na další a další zážitky, baží po poznání a vidění, těší se na výlety na kolech, zkrátka, dva lidé, kteří se milují a kteří se rozhodli procestovat kus světa a pokud se stane, že je cestování záležitost jen jednoho, tak je něco špatně a musí se to řešit. Protože pokud se problém neřeší, narůstá do obludných rozměrů, z kterých je pak velmi těžké vybruslit. A přesně to se stalo u nás. Takže, není vše jen růžové a asi nikde není nebe bez mráčků a pak by se dalo ještě říct okřídlené, všude je něco.

Na jaře jsme si chvíli užili vnučku a hned odjeli k Bodamskému jezeru na letní cestu, která byla moc hezká. Procestovali jsme veliké území kolem jezera na kolech. Pozor, mám nové elektrokolo, naprosto báječné, lehoučké a skvěle ovladatelné. Vůbec mě nemrzí, že jsem se zbavila starého kola, které vlastně vůbec nebylo staré, ale ukázalo se, že přestavba kola na elektrokolo pro mne nebylo dobré řešení. Kolo mi přestavbou velmi ztěžklo a stalo se špatně ovladatelné. Zdenda má tu samou přestavbu, jenže je chlap, je těžší a má větší sílu. Já jsem s kolem dost bojovala, naštěstí mi odešel motor a oprava by byla jednak hodně nákladná a ukázalo se, že bude lepší kolo koupit nové a maje kolo bude sloužit Zdendovi na náhradní díly. Nové kolo je lehoučké jako pírko. Konečně jsem si jízdu na kole užívala. Na podzim jsme opět byli na chatě s malou Timi, kterou jsme hlídali, jak jen to šlo a na konci září odjeli na jih Španělska. Měli jsme několik plánů na velké výlety, projeli jsme si kus Pyrenejí a co si budeme povídat, jih Španělska zkrátka nemá chybu.   Taky začínáme pomalu řešit domeček, který bychom rádi koupili nebo si nechali někde postavit. Konec cesty se nám začíná chýlit a my přemýšlíme kam se vrtneme a kde složíme hlavu. Zkrátka, kde se zabydlíme. V Praze, kde máme byty rozhodně zůstat nechceme, byť já jako rodilá Pražačka mám stále k Praze blízko, ale na stáří bych tu nechtěla být. Tak uvidíme, jak se situace vyvine a co nás nakonec osloví. Máme několik možností a vyhlídnutých míst. Přemýšlíme o koupi pozemku u sestřenky kousek od Vlašimi. Je to přesně ten kraj, který bychom rádi, ale vše je stále v rovině úvah a plánů.

Ostravski Webdesign | Webové stránky zdarma od BANAN.CZ | přihlásit se | mapa stránek | diskuzní fórum | výměna odkazů

BANAN.CZ