Svatojakubská pouť - Španělsko
Svatojakubská pouť do Santiaga de Compostela
Každý rok se desetitisíce lidí vydává na pouť severním Španělskem. Jejich cílem je hlavní město Galicie, Santiago de Compostela. Mnoho z nás o Svatojakubské pouti někdy někde slyšelo, ale vlastně pořádně nevíme, k čemu pouť sloužila v dávné minulosti a k čemu slouží dnes. Vyvstává mnoho otázek spojené s tímto putováním španělskou krajinou. Proč se tolik lidí vydává na každoroční pouť? Proč se stále, každým rokem zvyšuje počet poutníků?
Co vede lidi různého vyznání, nevěřící, mladé i staré k zdolání jedné z mnoha tras? Jak vlastně funguje putování do Santiaga, kde lidi na cestě spí, jak se orientují, jak vědí kudy mají jít? Předesílám, že jsem nepodnikla Svatojakubskou pouť, jen už víc jak měsíc průběžně jedeme jednou z tras. Stále teď někde narážíme na symbol hřebenatky a jen zájem o tuto cestu mě donutil přečíst si spoustu podkladů, informací, a tak se je pro ty, které toto téma zajímá, pokusím zde shrnout.
Abychom si mohli začít odpovídat na spoustu našich otázek, musíme se nejprve zorientovat v historii, protože tam vše začíná.
Svatý Jakub, Kristův učedník, jenž za svého života údajně kázal i v Hispánii byl po své mučednické smrti, patrně r. 44, pohřben v Jeruzalémě, ale později byly jeho ostatky – dle různých legend v různých dobách a různými způsoby – přeneseny do Španělska a konečně pohřbeny na tehdy pustém místě, dnešního Santiaga. Místo bylo poté na několik staletí ztraceno, až byl hrob s pravděpodobnými ostatky sv. Jakuba znovu nalezen 25. července roku 813 (v dataci se ovšem prameny různí), kdy na něj podle legendy ukázaly jasně zářící hvězdy (proto název Santiago de Compostela, tj. „sv. Jakub v hvězdném poli“). Na místě Jakubova hrobu byl nejprve vystavěn prostý jednolodní kostel, jenž se poměrně brzy stal poutním místem (hrob z římské doby krytý mramorovou deskou i stavba nad ním jsou archeologicky doložené), a kolem něj vyrostlo město. Se vzrůstajícím významem byl kostel několikrát přestavován, poté byl při nájezdu Maurů v roce 997 zničen a v letech 1075–1150 byla na jeho místě vystavěna současná trojlodní bazilika.
Z počátku se k hrobce začaly trousit jen malé skupiny křesťanů z Evropy a následně to byly davy poutníků, kteří putovali za zapadajícím sluncem do Compostely, hledajíce spásu své duše. Compostela se po Římu a Jeruzalému stala pro křesťany důležitým poutním místem. V 11. století byl Compostele udělen papežským dekretem status Svatého roku.
To znamenalo, že během Svatého roku mohli poutníci obdržet neomezený odpustek, jinými slovy, byli jim odpuštěny všechny hříchy které za svůj život spáchali. Status Svatého roku má pouť v roce, kdy svátek sv. Jakuba, 25. července, připadne na neděli. Což bude zrovna příští rok, 2021.
První doložená pouť do Compostely se uskutečnila roku 951 a vykonal ji francouzský biskup z Le Puy. Podél cesty byly postupně vztyčovány orientační kameny, kamenné kříže, boží muka a upravovány studánky. Vznikla radiální síť 12 poutních cest, vedoucích z Itálie, Francie i Portugalska. Dále při ní byly zřizovány kaple, kostely a kláštery, poskytující tehdejším poutníkům azyl. Následovaly roky rozkvětu, veliké poutě byli v 11. a 12. století, pak vystřídány pro poutníky devastujícími roky až v 19. století poutní tradice téměř vymřela a málem úplně zanikla. Zcela překvapivě poutní tradice znovu ožívá koncem 20. století a se vzrůstající tendencí pokračuje až dodnes. Je zajímavé, že poutníci už zdaleka nejsou vedeni náboženskou podstatou cesty, ale podnikají cestu sami pro sebe. Chtějí jen poznat, vidět, zažít.
Síť tras se v průběhu tisíciletí, po které se poutě konají rozšířila a s přibývajícím zájmem se dál rozšiřuje. Základních je stále historických 12 tras na které se ostatní postupně připojují. Tak vedou i dvě historické, zapomenuté a znovu upravované trasy z České republiky. Lidé se na pouť vydávají po celý rok a rozhodnutí, v kterou dobu se vydat je hodně závislé, odkud půjdeme.
Obecně platí, že na pozdním jaře, květen a červen je příjemná teplota a příroda hýří barvami. Letní měsíce červenec a srpen jsou pro pouť náročnější. Cestu doprovází spalující žár, vysoké teploty a hlavně, davy turistů. Jako hodně příjemné období se mi jeví září, říjen. Příjemné teploty, málo turistů a hlavně, krásné a dlouhé dny. Zimní měsíce jsou sice na turisty příjemné, ale zima je na cestování problematičtější. Teploty klesají a časté deště pouť výrazně ztěžují.
Všechny cesty vedou mimo hlavní silnice a pokud se na trase silnice, nákupní centrum, obytný dům, postavila, značky odvedou poutníky oklikou přes rušné nebo nevhodné místo. Jak se praví, kdo projde alespoň část cesty, pozná překrásnou část Španělska tak, jak se jinak nikomu nepodaří poznat. Vesnická stavení na cestě jsou už na poutníky buď přímo zařízený nebo alespoň zvyklí. Majitelé si díky vzrůstající oblibě poutě zařídili ve svých domech jednoduché ubytovny nebo jen občerstvovací místa. Dříve, v dobách dávno minulých bylo možné přespat na farách nebo městských ubytovnách z valné části zdarma, za symbolický peníz anebo jen za to, co kdo dal.
Dneska je to už o byznyse, který samozřejmě živí spoustu lidí, kteří nějakým způsobem s poutníky koexistují. Tak se i v obyčejné ubytovně, kde jsou jen palandy nebo postele, ale bez povlečení a dek a kde všichni spí v jedné místnosti platí 10–15 eur za noc. Stále, tak jako dřív platí, kdo dříve přijde, ten si také lehne. V hromadných ubytovnách nefunguje rezervace, ale pokud se dostaneme do cíle denní trasy a ubytovna je už plná, určitě někde poblíž bude další možnost přespání v domácím penzionu. Zkrátka, ruku v ruce se zájmem o tuto pouť jde nabídka služeb místních. Což je na jednu stranu správné, ale pak je nutno počítat s poměrně vysokou finální cenou za podniknutí poutě. Všichni poutníci musí mít s sebou spacák, karimatku a samozřejmě spoustu dalšího vybavení na cestu. Vodu, jak píší v průvodci není potřeba sebou nosit velké množství, protože po cestě je hodně pítek, pramenů a možností, kde vodu načepovat.
Symbolem dlouhotrvající poutě se již ve středověku stala mušle hřebenatky, ať již skutečná, nebo vyobrazená na poutním odznaku, někdy proťatá dvěma poutnickými holemi, dále to byla nádoba na vodu vyrobená z tykve, klobouk se širokou krempou proti slunci, pláštěnka se širokým límcem a poutní hůl z větve, s vyřezaným prstencem a kuličkou na konci rukojeti.
Dneska symbolem poutníka je většinou dlouhá hůl, batoh a na něm zavěšená mušle hřebenatky nebo znak hřebenatky, jakkoliv vyvedený.
Existuje spousta průvodců Svatojakubskou cestou a literatury, kterou by si měl každý poutník nastudovat a dále je dobré naučit se před poutí základům španělštiny, abychom se na cestě dorozuměli.
Od roku 1987 je platný systém značení pomocí směrových značek se symbolem svatojakubské mušle a žlutých šipek, které soustavně potkáváme, protože jsme se napojili na jednu z tras, která vede podél pobřeží. Symbol hřebenatky na nás stále někde vykukuje a na velkém křížení nebo pokud se uhýbá z hlavní cesty je vždy směrovka, kam máme dál jít.
Roku 1993 byla Svatojakubská cesta zapsána na seznam světového dědictví UNESCO a její nové značení bylo podpořeno grantem Evropské unie. Kancelář poutníků v Santiagu de Compostela vede podrobné statistiky o poutnících, kteří dorazí do města a tam zároveň obdržíme i dekret o absolvování cesty.
Každý poutník má u sebe složenou cestovní knížku, tzv. credencial, kam se dávají poutníkům v ubytovnách, v kostelech, na farách razítka, které dokládají pro pozdější kontrolu v Kanceláři poutníků Santiagu de Compostela, že skutečně poutník cestu absolvoval. Dobrá zpráva je ta, že není nutné absolvovat cestu najednou, jen je nutné ujít minimálně 100 km pěšky, nově jsou pravidla pro cyklisty, tam platí 200 km na kole a já bych doplnila 300 km autem. Pouť se může přerušit a v dalším roce může pokračovat. Mnoho poutníků cestuje celý svůj dospělý život o dovolených, kdy mají na pouť týden až dva a pak ujdou jen kus cesty a další rok se vrátí a pokračují dál. Je to překrásné putování krajem, kdy cestou poznáváme spoustu památek, nádherných přírodních míst, které bychom jinak minuli. Pokud se napojíme v sezoně, ať už na jaře, v létě nebo na podzim na jednu z hlavních tras, máme šanci zažít pospolitost a přátelství na cestě, kde poznáme a potkáme spoustu lidí z celého světa, kteří jdou za jedním, totožným cílem.
Zmínila jsem se o tom, že Kancelář poutníků vede historické záznamy o počtu tak bych na závěr jen předala pár čísel.
V roce 1970 / 68 poutníků, 1975 / 74 poutníků, 1980 / 209 poutníků, 1985 / 690 poutníků, 1990 / 4 918 poutníků, 1995 / 19 821 poutníků, 2000 / 55 004 poutníků, 2005 / 93 924 poutníků, 2010 / 272 7031 poutníků, 2018 / 327,378 poutníků. Nutno ještě připočíst stovky poutníků, kteří z nějaké důvodu pouť nedokončili anebo jí jen přerušili a příští rok budou pokračovat dál. Toto jsou pouze čísla těch, jimž bylo vydáno oficiální potvrzení o řádně vykonané pouti.
Co říci závěrem? Pochopila jsem, že se jedná o překrásnou a naprosto jedinečnou pouť za poznáním nejen přírodních krás, ale i historických míst a v neposlední řadě, sebe sama. Na pouti si mnozí cestovatelé sáhnou na dno svých psychických a hlavně, fyzických sil. Pochopila jsem, že bez řádné přípravy by byla škoda cestu podnikat, protože pak bychom byli ochuzeni o spoustu zajímavých míst, protože o nich zkrátka nebudeme vědět. Pochopila jsem, že cesta, tato pěší túra není srovnatelná s žádnou jinou cestou, která se kde koná.
Paulo Coelha napsal překrásnou knížku Alchymista, která mne mnoho let provázela a na závěr mi opět naskakuje v mysli moje oblíbená pasáž „když člověk něco strašně moc chce a udělá pro to absolutně vše, že už víc udělat nemůže, pak se celý vesmír spojí a ono to dobře dopadne“.