Hledat

Menu

Videa - A léta běží

Toplist

Tip pro kuchařinky

NAŠE AKT. POZICE

Zaujalo nás...

Hledej v kalendáři podle dnů měsíců a roků

• Guardia Perticara - Accettura - Itálie

  8.3.2026

  Tak takhle krásnou mlhu jsme měli pozdě večer, ale ráno vypadá slibně.

  

  Dneska jedeme do městečka Guardia Perticara, kterou máme zhruba v polovině cesty.

  

  Ale dneska to nebude o žádné dálnici, dneska je to čistokrevný venkov, ale až v druhé části. Zatím jedeme po krásné silnici moc hezkou oblastí.

  

  Ale jsme poměrně vysoko, a tak se tady příroda probouzí pomaleji. U pobřeží už začínají kvést ovocné stromy a tady se ještě neprobudili.

  

  Jedeme podél ohromného řečiště, které odvádí vodu z hor, když jí je přebytek a na tomto řečišti je vidět, že vody tady bývá opravdu hodně.

  

  Zdenda našel parkoviště hned na kraji města a můžeme jít na prohlídku. Perticara je úchvatná a s jistotou mohu říct, že jsme dosud tak dokonale upravené město I Borghi più belli d’Italia neviděli.

  

  Je to dokonale zrekonstruované město. Perticara je nesmírně stará vesnice, kořeny sahají hluboko do století před naším letopočtem.

  

  Střídali se vládcové tak jako všude jinde. Střídaly se morové rány s vypalováním a tak podobně. Opět, tak jako všude jinde. Vesnice prožila několik zemětřesení a celkově byla velice chudá.

  

  Předposlední zemětřesení na konci 19. století vesnici značně poškodilo, a tak to zůstalo. Vesnice chátrala, vylidňovala se, oblast je velice chudá, a tak jako chátraly podobné vesnice v této oblasti, tak i tato nezůstala stranou.

  

  Ale měli zde vášnivého fotografa, který fotil všechny domy a všechno, co se mu zdálo zajímavé. Lidi na slavnostech, děti na ulici a samozřejmě, obyčejný život.

   

  V roce 1980 bylo v celé oblasti další velké zemětřesení a poničilo desítky měst a vesnic. Italská vláda hned v polovině následujícího roku schválila zákon umožňující obnovu regionu a na tuto obnovu vyčleněna spoustu milionů.

  

  Tento zákon byl unikátní tím, že nefinancoval pouze opravy domů, ale i celkovou modernizaci zasažených oblastí v regionu Basilicata.

  

  Postupně se přidaly peníze z EU na Obnovu venkova, několik milionů přihodilo Německo a USA. A nebylo to jen několik milionů.

  

  Bylo jich hodně. Zarazilo mě hlavně přispění USA 70 mil. Dolarů. Proč zrovna USA? Nevím.

  

  Každopádně, v Perticara se dbalo na zhodnocení darovaných peněz, a především byl kladen důraz na zachování středověkého rázu vesnice. Bohužel, v mnoha případech rekonstrukcí vesnic byla spousta prostředků ztracena, zneužita, promrhána.

  

  Tady byl přísný dohled nejen nad financemi, ale i na použitých materiálech. Na vše se spotřebovával místní kámen z okolních lomů.

  

  „Paese delle case in pietra“ (Vesnice kamenných domů). Některé domy, které byly hodně poškozené jsou z kamene postavené a některé jsou jen kamenem obložené.

  

  Moc hezky se tu vyskytují i domy s omítkou. Jinak by byl celkový dojem hodně kamenný, ale takto to působí velice příjemně.

  

  Opravy, které nespadali do programu rekonstrukce si majitelé domů hradili sami.

  

  Je ohromně zajímavé, sledovat a porovnávat stav před a po.

  

  Skoro na každém domě je fotka původního stavu a pak zrekonstruovaného.

  

  Po rekonstrukci se z ošklivého, nehezkého a vysloveně zanedbaného města vyloupl neskutečný středověký skvost.

  

  A je vidět, že obyvatelé, kteří tu žijí si potrpí na něco hezkého pod okny nebo přede dveřmi.

  

  Všude spousta květináčů, truhlíků a všelijakých dekorací. Neviděli jsme jediné špinavé a zanedbané zákoutí. Těch 500 lidí co tu žijí se dál starají o vše co kolem sebe mají.

   

  Název „Perticara“ pochází z lombardského slova pertica (tyč), což byla jednotka plochy přidělovaná osadníkům. Archeologické nálezy v okolí (oblast San Vito) ale sahají až do doby železné a ke kmeni Enotriů.

   

  Na úplné rujně vznikla parádní vyhlídka.

  

  Co dodat? 

  

  Pátrala jsem, co slovo pertica znamená. „tyč“, italsky pertica, je fascinující historická jednotka, která v sobě nese kus italské historie od dob starého Říma až po středověké Langobardy.

  

  Původně šlo o skutečnou dřevěnou tyč, kterou římští zeměměřiči (tzv. agrimensores) používali k vytyčování pozemků.

  

  Postupem času se termín přenesl z délkového měřidla na plochu čtverce o straně jedné tyče, až se nakonec „pertica“ stala standardním názvem pro celou parcelu země, kterou dostal osadník k obhospodařování.

  

  Ale byl v této délkové míře ohromný chaos, protože každá oblast měla délku tyče jinou, a tak se míry pozemků ohromně lišily.

   

  Ale to jen pro zajímavost. Zase jsme se něco dozvěděli. Guardia Perticara zaslouží veliké uznání za zdařilou rekonstrukci, veliký potlesk a velikou chválu za pokračující zkrášlování města.

  

  Je to ta nejkrásnější vesnice, kterou jsme tady v Itálii viděli a vřele ji doporučujeme. Je to skvost.

   

  Po obědě odjíždíme dál do místa na noc, kde má být pro nás opět stání se servisem.

   

  Cesta je, jak jinak úžasná. Jedeme vedlejší silnicí a jak jsem se už zmiňovala, silnice značená SP ještě jde, ale SS je vždy velká neznámá, a to tu jsou ještě bílé bez označení.

  

  Naše je tentokrát jen SS 103 a je to přesně ten typ silnice, kdy si někdy říkám, panebože, co tady děláme. Zdenda to za jízdy trefně komentoval.

  

  Když si myslíme, že už je to v háji tak za chvíli to je v pr..li. Opět stoupáme a klesáme.

  

  Nikdy se nám nepoštěstilo vidět duhu z vrchu.

  

  Vždycky jsme jí viděli odspodu, ale ne dneska. Když už vystoupáme klikaticí nahoru, tak tou samou klikaticí jen o kousek dál klesáme až k říčce, přes prastarý most a znovu se drápeme nahoru.

  

  Řekla bych, že takové silničky si užívá málokdo.

  

  Já jsem v jednu chvíli nesměle nadhodila, že bychom se snad měli vrátit, ale pravda je, že nebylo kde se otočit.

  

  Na silnice se neotočíme a jedno jediné místo kde by to šlo je několik kilometrů za námi.

  

  Míjíme několik vesnic, které jsme viděli zespodu jako hnízda kdesi vysoko a najednou jimi projíždíme.

  

  Na kopci v dáli vidíme další vesnici a já si jen říkám, proboha, jak se tam ti lidi dostávají, ta určitě naše nebude a je.

  

  Po pár kilometrech se už k ní dostáváme, ale jak říkám „je to občas boj o holý život“.

  

  To samozřejmě přeháním, ale je mi jasné, že hodně cestovatelů, kolegů, kamarádů, kteří by jeli s námi a za námi by s námi do konce života nepromluvilo.

   

  Šťasně dojíždíme do místa na noční stání do vesnice Accettura, kde pro nás připravili kompletní servis.

  

  Ale je pravda, že je hrazený, nicméně stojany jsou vyřazené z provozu a my máme vše zdarma. Dokonce i elektřinu.

  

  Stojíme na pěkném místě za vesnicí, které je sice poněkud nakloněné, ale tiché a příjemný s výhledem na protější kopce.

  Dnešní trasa je: